Tábory smrti
Home Up Chronologie Tábory smrti Wannsee Deportace Eichmann Mengele

 

 

Klikni na obrázek

Bełżec
Białystok
Dachau
Flossenbürg
Gross-Rosen
Hodonín u Kunštátu
Lety u Písku
Lodžské ghetto
Mauthausen
Osvětim
Ravensbrück
Sachsenhausen
Sobibor
Stutthof
Terezín
Trawniki
Treblinka
Varšavské ghetto

 

Osvětim                                                                                                                      

Hromadný název pro nacistické koncentrační tábory u polského města Oświęcim, v tzv. zájmovém prostoru o ploše 40 km2 na místě vysídlených vesnic (Babice, Budy, Rajsko, Brzezinka, Broszkovice, Plawy a Harmeze). Zahrnoval správu 39 táborů, z toho tří hlavních – Osvětim I., II. a III.


První tábor Osvětim I. (Auschwitz I.) byl zřízen na základě rozhodnutí říšského vedoucího
( rozkaz z 27. dubna 1940) SS H. Himmlera z dubna 1940, v květnu 1940 jej začala budovat skupina 200 sachsenhausenských vězňů, střežená dozorci SS v čele s Rudolfem Hößem, který se stal posléze velitelem celého komplexu koncentračních táborů Osvětim. Dne 14.6.1940 sem přišel první transport složený ze 728 polských vězňů. Tábor Osvětim I. byl v celé soustavě Osvětimi řídícím táborem s ústřední správou gestapa, hospodářských a zbrojních podniků. První plynová komora byla  právě zřízena v Osvětimi I. V ní byly v září 1941 poprvé vyzkoušeny a ověřeny vražedné účinky cyklonu B - látky, která se běžně používala pro deratizaci. Později byly v Birkenau postaveny čtyři velké plynové komory, v nichž mohlo být denně zavražděno na šest tisíc lidí. Plynové komory byly maskovány jako sprchy, které měly oběti přesvědčit, že jde o desinfekční opatření, kterým musejí projít dříve, než budou posláni na práci v táboře

V březnu 1941 zde již bylo registrováno více než 10 tisíc vězňů. Osvětimský tábor byl známý pro svou tvrdost. Neblaze proslulý byl především blok 11 (tzv. bunkr), kde byli vězňové trestáni tím nejkrutějším způsobem. Před ním stála tzv. černá zeď, u níž se konaly časté popravy. Nápis "Arbeit macht frei!", který byl umístěn nad hlavní bránou osvětimského kmenového tábora, tak byl pouhým cynickým výsměchem.


Osvětim II. Brzezinka (Ausehwitz II. – Birkenau), 2 km od hlavního tábora, vznikl v letech 1941–1942, byl postaven na bažině, neměl pitnou vodu, šířily se zde malárie a tyfus.
Tábor v Birkenau byl rozdělen do řady podsekcí ohraničených ostnatým drátem nabitým elektřinou. V sekci BIIb byl v letech 1943 - 1944 umístěn tzv. terezínský rodinný tábor. Při nejvyšším stavu bylo v Birkenau více než 100 tisíc vězňů. 

Patřily k němu menší  i tábory Budy, Harmeze a Rajsko. Stal se největším vyhlazovacím táborem pro vězněné z rasových důvodů, tj. pro Židy a Cikány, kteří zde byli hromadně vražděni v plynových komorách plynem cyklon B po skupinách asi 2 tisíc lidí. Do plynu byli především posíláni staří a nemocní lidé, děti a matky s dětmi. Výběr prováděli ihned po příjezdech transportů na železniční rampě lékaři SS i ostatní esesmani, ostatní práceschopné muže a ženy (vždy asi 20 % transportovaných) zařadili do pracovních komand. Na vězních byly též prováděny lékařské pavědecké pokusy (J. Mengele).Tento "lékař" experimentoval mj. se sterilizací židovských žen a prováděli pokusy na dětech, především na dvojčatech.


Osvětim III. – Buna (Auschwitz III.), založen 1942, byl tzv. vnějším táborem (Aussenlager), k němuž patřil tábor v Monowicích a na 40 pobočných táborů na území Horního Slezska, práce vězňů zde byla využívána pro německé koncerny IG-Farben, Krupp, Hermann Göring-Werke aj. Po fyzickém vyčerpání byli vězňové posíláni do Brzezinky, kde byli hromadně zabíjeni v plynových komorách. Ve vězeňské samosprávě Osvětimi byli hlavními činovníky bývalí zločinci (v ženském táboře prostitutky), stejně krutí jako esesmani.
Koncentrační tábor Osvětim byl největším nacistickým vyhlazovacím táborem. Sloužil především k fyzické likvidaci hlavně židovského obyvatelstva (v rámci tzv. konečného řešení židovské otázky), sváženého sem ze všech nacisty okupovaných zemí Evropy, ale též jako vyhlazovací tábor pro politické vězně, zejména z Polska ale i z českých zemí (vězněni zde byli mj. sokolští funkcionáři, příslušníci odboje a komunisté, zatčení po Heydrichově příchodu na podzim 1941).

 

Osvětim

 

Od konce března 1942 začaly do Osvětimi proudit židovské transporty z nacisty ovládaných zemí. Nejdříve sem byli deportováni Židé ze Slovenska z Francie, od července 1942 z Nizozemí, od srpna z Belgie a Jugoslávie. Od října 1942 do října 1944 bylo z Terezína do Osvětimi deportováno více než 46 tisíc vězňů. Část z nich byla na přechodnou dobu umístěna v tzv. terezínském rodinném táboře. Po celý rok 1943 do Osvětimi přijížděly transporty z Německa a dalších zemí v nacistické sféře moci. Obětí poslední velké vlny deportací do Osvětimi se stali maďarští Židé, kteří sem byli deportováni od května do července 1944.

Na základě Himmlerova příkazu z 29. ledna 1943 bylo do Osvětimi deportováno také zhruba 20 tisíc Romů, kteří většinou zahynuli v plynových komorách.

Po příjezdu transportu na rampu v Birkenau se konala tzv. selekce, při které důstojníci SS rozhodovali o tom, kdo bude vzat na práci a kdo bude poslán přímo do plynových komor. Často jen náhoda, nebo nálada esesmana rozhodovala o smrti nebo o naději na přežití. Vězňové vybraní na otrockou práci byli posláni do některého z mnoha dalších pobočných táborů Osvětimi nebo jinam v systému nacistických koncentračních táborů, jejichž cílem bylo tzv. Vernichtung durch Arbeit - vyhlazení prací.

Himmler na kontrole

Vězňové táborové tyranii vzdorovali různými formami odboje. Odbojové organizace pomáhaly vězněným shánět léky a potraviny, dokumentovaly nacistické zločiny, pomáhaly při útěku a sabotážích, snažili se prosadit politické vězně do zodpovědných pozic a připravovaly se na povstání. Z Osvětimi uprchlo celkem 667 vězňů, z nichž však 270 bylo dopadeno již v okolí tábora a okamžitě popraveno. Nejznámějším případem byl útěk dvou slovenských Židů Alfreda Wetzlera a Waltera Rosenberga (Rudolf Vrba), kterým se podařilo přejít na Slovensko a informovat tamější židovské vedení a jeho prostřednictvím celý svět o hrůzné skutečnosti Osvětimi, o níž sepsali obsáhlou zprávu. 7. října 1944 došlo v Birkenau k povstání Sonderkommanda pracujícího v plynových komorách. Vězňům se podařilo zničit jednu z plynových komor a narušit tak vyhlazovací proces. Všichni povstalci zahynuli. Popravena byla také skupina mladých vězeňkyň, které povstalcům propašovaly z továrny v Monovicích střelný prach.

Brzy poté byly plynové komory a krematoria na Himmlerův rozkaz zničeny. Před postupující Rudou armádou bylo třeba skrýt stopy vražedné mašinérie. Když se v lednu 1945 začala k táboru sovětská vojska blížit, začalo chvatné vyklízení tábora. 58 tisíc vězňů bylo vyhnáno na pochody smrti - větší část z nich byla v jejich průběhu zavražděna. 27. ledna 1945 vstoupila do tábora Rudá armáda. Nalezla zde 7650 vyčerpaných a vyhladovělých vězňů a řadu dokladů o zločinech, které nacisté nestačili včas zničit. Tak bylo v táborových skladech nalezeno téměř 8 tun lidských vlasů a přes milion pánských obleků a dámských šatů.

Fotografie dětských vězňů po osvobození Osvětimi.

Podle různých odhadů bylo v Osvětimi zmařeno 1.2 až 1.6 milionu lidských životů z nejméně 27 národů z toho 173000 československých občanů ( zde skončil i život spisovatel Karel Poláček). Osvětim se stala symbolem nacistického "konečného řešení židovské otázky", symbolem nelidskosti a genocidy.

Po válce se v Polsku a ve Spolkové republice Německo konala řada procesů proti pachatelům zločinů z Osvětimi. V roce 1947 byl v Polsku odsouzen k smrti a popraven velitel Osvětimi Rudolf Höß. V témže roce se v Krakově konal proces proti 40 dalším pachatelům. Ve Frankfurtu nad Mohanem bylo v letech 1963 - 1966 odsouzeno dalších 22 Němců za zločiny spáchané v Osvětimi.

Rudolf Höß

 

Dachau

Jeden z nejstarších nacistických koncentračních táborů. Leží zhruba 15 km severozápadně od Mnichova. Jeho zřízení oznámil Heinrich Himmler 20. března 1933, tedy necelé dva měsíce po uchvácení moci nacisty. O dva dny později byli do Dachau přivezeni první vězni, především komunisté a sociální demokraté.

V červnu 1933 se velitelem tábora stal Theodor Eicke, který v něm zavedl režim, jehož podstatou byla soustavná terorizace vězňů a snaha o jejich co nejdůkladnější ponížení. Eicke nechal tábor obehnat elektrickým plotem se strážními věžemi. Dachau se stalo zároveň "školou vraždění" pro příslušníky SS. Eicke se v roce 1934 stal inspektorem všech koncentračních táborů a jím vyvinutý systém byl zaveden - s jistými odchylkami - také pro ostatní tábory.

V Dachau byli zpočátku vězněni političtí odpůrci režimu - především komunisté, sociální demokraté a odboráři. Politickým vězňům se podařilo obsadit většinu významných pozic ve vězeňské samosprávě a udržet si je po celou dobu existence tábora - díky tomu mohli v mnoha případech pomáhat ostatním vězňům. Později k nim přibývaly další skupiny vězňů - svědkové Jehovovi, Romové či homosexuálové. Přibývali také židovští vězňové. Po křišťálové noci bylo do Dachau zavlečeno více než 10 tisíc Židů z celého Německa. Byli propouštěni až po několika týdnech, když slíbili, že opustí Německo. Většina z nich po zkušenosti z koncentračního tábora skutečně raději volila emigraci.

Pozor vizita

Během války přibývaly do Dachau nejrůznější další skupiny vězňů z okupovaných zemí. Z Dachau se stále více stávalo místo masového vraždění. V říjnu 1941 bylo např. do tábora deportováno a následně zastřeleno několik tisíc sovětských zajatců. Od ledna 1942 byla část vězňů, tzv. "invalidů", odvážena na zámek Hartheim u Linze, kde byli zavražděni plynem. Také v Dachau byla vedle rozsáhlého krematoria vybudována plynová komora, ta však nikdy nezačala sloužit masovému vraždění. V táboře byly až do osvobození prováděny popravy.

5. října 1942 vydal Himmler příkaz transportovat všechny židovské vězně z koncentračních táborů na německém území. Všichni židovští vězňové byli z Dachau deportováni do Osvětimi. V zimě 1942 začali lékaři SS v táboře provádět na vězních bolestivé lékařské pokusy, které často končily smrtí.

V roce 1942 byla vytvořena síť pobočných táborů Dachau, jejíž vězňové byli využíváni především pro otrockou práci pro německý zbrojní průmysl. V pobočných táborech Dachau bylo vězněno až 37 tisíc vězňů. V největším komplexu pobočných táborů v Landsbergu am Lech vznikaly podzemní továrny, na jejichž vybudování byli deportováni především židovští vězni z táborů na východě. Na přelomu let 1944 a 1945 tam ve vražedných podmínkách pracovalo zhruba 30 tisíc vězňů.

Vězňové osvobození v Dachau.

Také v hlavním táboře panovaly na konci války katastrofální podmínky. Dachau bylo kvůli vězňům evakuovaným z táborů likvidovaných v souvislosti s postupem spojeneckých armád neúnosně přeplněno. Tisíce vězňů padly za oběť tyfové epidemii. 29. dubna 1945 bylo 30 tisíc vězňů tábora bez boje osvobozeno jednotkami americké armády.

  nahoru

 

Buchenwald                                                                                                              

[Búchenvald], nacistický koncentrační tábor v Durynsku, asi 8 km od Výmaru, založen byl dne 15.7.1937 jako Ettersberg, ode dne 28.7.1937 Buchenwald. K základnímu táboru patřilo ještě 136 pobočných pracovních komand a internačních táborů (Dora, Kassel, Braunschweig). Prvních 149 vězňů (z toho 52 politických ) sem přišlo ze Sachsenhausenu. Do roku 1945 prošlo táborem kolem 240 tisíc vězňů (z toho 8000 Čechů), přičemž asi 56500 zde zahynulo. V táboře byla vězněna řada antifašistických politických činitelů z různých zemí. Do Buchenwaldu bylo deportováno 9828 Židů zatčených v listopadu 1938 v tzv. křišťálové noci křišťálové noci křišťálové noci křišťálové noci křišťálové noci křišťálové noci křišťálové noci v září 1939 (po vypuknutí 2. světové války) pak 700 německých komunistických funkcionářů, 181 příslušníků polské menšiny v Německu a 756 českých rukojmí. V roce 1941 bylo zde zastřeleno 8483 sovětských vojenských zajatců. Již první vězni vytvořili ilegální skupiny a odstranili z funkcí ve vedení tábora a pracovních komand kriminální vězeňské živly. Političtí vězňové v těchto funkcích poskytovali všem potřebným solidární pomoc. Postupně vznikaly ilegální výbory podle národností a společný mezinárodní výbor. Ten vytvořil též mezinárodní vojenskou organizaci, která těsně před příchodem Američanů 11.4.1945 tábor osvobodila.

 

Sachsenhausen

Obec v Německu v kraji Potsdam severně od Oranienburgu.
Nacistický koncentrační tábor, založený roku 1936. Měl 73 venkovských komand. Táborem prošlo 200 tisíc lidí 27 národností. Vězněni v něm byli především antifašisté, první Češi již v roce 1939
(I. Sekanina, P. Prokop, 1200 vysokoškoláků), další od roku 1940 (A. Zápotocký, J. Dolanský ), z ostatních například profesoři krakovské univerzity, horníci z Pas de Calais, přes 20 tisíc sovětských zajatců. Celkem v Sachsenhausenu zahynulo přes 100 tisíc lidí (18 tisíc sovětských zajatců bylo postříleno od 1.9. do 30.11.1941). Vězni pracovali v podnicích SS a u desítek firem. V táboře se dělaly také pseudolékařské pokusy. Tábor byl výcvikovým centrem pro esesmany působící v koncentračních táborech. Evakuace tábora byla provedena na konci války 20. až 21.4.1945. Poté 22.4.1945 bylo 4500 nemocných vězňů osvobozeno Rudou armádou.

nahoru

Vznik ghetta Terezín

Ve druhé polovině roku 1941 vstoupilo "konečné řešení židovské otázky", jak nacisté eufemisticky nazývali program likvidace evropských Židů, do závěrečné fáze. Započala jejich masová likvidace, nejprve na okupovaných územích tehdejšího Sovětského svazu. Provedením tohoto úkolu byly pověřeny SS a jim podřízené policejní složky. Koordinátorem se stal šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) Reinhard Heydrich, který k tomu dne 31. července 1941 obdržel oficiální pověření od Hermanna Göringa, jako předsedy Ministerské rady pro obranu říše a Hitlerova zástupce. Hitler byl netrpělivý a žádal, aby co nejdříve byly zbaveny Židů Německo, Rakousko a Protektorát Čechy a Morava. Dne 27. září 1941 nastoupil Reinhard Heydrich do funkce zastupujícího říšského protektora. Znamenalo to i vystupňování protižidovských opatření a urychlení příprav k z hájení nové fáze "konečného řešení" na území protektorátu.

Heydrich věnoval "konečnému řešení" jednu z prvních porad svého nejužšího štábu dne 10. října 1941. Bylo na ní rozhodnuto, aby několik tisíc Židů z protektorátu bylo deportováno do ghett v Lodži a Minsku, další pak byli nejprve soustředěni v ghettu na území českých zemí. Za nejvhodnější místo pro tento účel byl označen Terezín. Toto rozhodnutí pak bylo definitivně potvrzeno na další poradě 17. října 1941. V Terezíně, kde před válkou žilo asi 3 500 civilních obyvatel a přibližně stejný počet vojáků, mělo být najednou umístěno 50 až 60 000 židovských vězňů. Za necelý rok počet vězněných tohoto čísla skutečně dosáhl.

Do příprav na zřízení ghetta v Terezíně se musela zapojit i Židovská náboženská obec v Praze. Nacisté v jejích řadách záměrně vyvolávali iluze o tom, že ghetto bude samosprávným územím, kde Židé budou moci v klidu žít a pracovat až do konce války. Měl tak být udržen klid mezi budoucími oběťmi genocidy a získán čas pro jejich plánovitou a postupnou likvidaci bez narušení života Protektorátu.

Dne 24. listopadu 1941 dorazila do Sudetských kasáren v Terezíně skupina 342 mladých židovských mužů, příslušníků tzv. komanda výstavby. Jejím úkolem bylo připravit další objekty ve městě pro přijet dalších transportů, které začaly do vznikajícího ghetta proudit od 30. listopadu 1941. Lidé zařazovaní do transportů dostávali obsílky a shromažďovali se na určených místech ve větších českých městech. Předtím museli odevzdat veškerý majetek a ponechat si maximálně 50 kg zavazadel. V několika dnech byly na shromaždištích vyřizovány administrativní záležitosti a poté odjížděly transporty do Terezína. Tam byli jejich příslušníci umisťováni na hromadné ubikace v těch nejprimitivnějších podmínkách. Zpočátku zůstávaly rodiny pohromadě, záhy však došlo k jejich rozdělení a oddělenému ubytování mužů, žen a dětí. To ještě stupňovalo psychický tlak na vězněné. Jen za první měsíc bylo do Terezína deportováno 7 350 Židů z protektorátu. Transporty přijížděly na nádraží v Bohušovicích nad Ohří, vzdálených asi 2,5 kilometru od Terezína. Odtud pokračovaly pěšky. Mnozí ze starých a nemocných vězňů cestu nepřežili.

Pánem nad životem a smrtí vězňů byla táborová komandantura SS v čele s táborovým velitelem. V této funkci se postupně vystřídali dr. Siegfried Seidl, Anton Burger a Karl Rahm - všichni v hodnosti SS-Obersturmführer. Komandantura podléhala pražské Ústředně pro židovské vystěhovalectví. Ta byla v srpnu roku 1942 přejmenována na Ústřední úřad pro uspořádání židovské otázky v Čechách a na Moravě. Tento název lépe, třebaže pokrytecky vystihoval funkci tohoto řídícího centra pro "konečné řešení židovské otázky" v protektorátu. Příslušníci komandantury týrali vězně nepřímo prostřednictvím celého systému příkazů a zákazů, do detailů znepříjemňujících život vězňů, ale i přímo, zejména v pověstných bunkrech pod táborovou komandanturou, kde své oběti vyslýchali a mučili. V ghettu se také v lednu a únoru 1942 konaly dvě hromadné popravy. Oběšeni tehdy byli vězni, kteří se dopustili nicotných přestupků jako bylo nedovolené odeslání zprávy z ghetta či nepozdravení příslušníka SS. Ve snaze udržet klid v táboře a nevyprovokovat vzpouru vězněných postupovala komandantura později jinak. Potrestaní vězni byli odesíláni do nedaleké policejní věznice pražského gestapa v terezínské Malé pevnosti. Tam bylo zacházení s židovskými vězni tak kruté, že se pro ně fakticky rovnala vyhlazovacímu táboru. Jinou cestou likvidace pak bylo zařazování vězňů do transportů na Východ s tzv. Weisungem (zvláštním nařízením), což většinou znamenalo pokyn k popravě dotyčného vězně okamžité poté, co transport dorazil na místo určení.

Pověstné bunkry pod táborovou komandanturou.

Podobně jako v jiných ghettech a koncentračních táborech byla v Terezíně vytvořena tzv. židovská samospráva. Jak vedení této samosprávy, tak její administrativa však musely plnit příkazy SS a měly jen minimální možnosti poněkud ulehčit osud vězněných. V čele samosprávy stál židovský starší (Judenältester) se svým zástupcem, poradním orgánem byla rada starších (Ältestenrat). Administrativa byla členěna na sekretariát a pět hlavních oddělení. Později se počet oddělení zvýšil na devět. Ve funkci židovského staršího působili postupně Jakob Edelstein, dr. Paul Eppstein a dr. Benjamin Murmelstein.

nahoru

Bilance

Do terezínského ghetta bylo od listopadu 1941 do dubna 1945 deportováno na 140000 židovských vězňů, určených za oběti "konečného řešení židovské otázky". Mezi 20. dubnem a 6. květnem 1945 k nim přibylo ještě více než 15000 příslušníků tzv. evakuačních transportů, které z různých koncentračních táborů přivážely židovské i nežidovské vězně. Celkem tak terezínským ghettem prošlo asi 155000 mužů, žen a dětí. Na 35000 z nich nalezlo smrt přímo v Terezíně, dalších 83000 vězňů po deportaci z Terezína zahynulo ve vyhlazovacích táborech, v pracovních táborech a za pochodů smrti v závěru války.

Epilogem dějin terezínského ghetta se měl stát výkon spravedlnosti nad pachateli zločinů. Většině příslušníků SS, kteří v Terezíně působili, se však podařilo odpovědnosti uniknout. Pouze část z nich byla dopadena a souzena Mimořádným lidovým soudem v Litoměřicích, či postavena před zahraniční soudy. V Rakousku byl dopaden a odsouzen k trestu smrti první velitel tábora Siegfried Seidl. Jeho nástupce Anton Burger však dvakrát unikl z vězení a zemřel až v devadesátých letech nepotrestán. Třetího a posledního velitele tábora Karla Rahma odsoudil k trestu smrti soud v Litoměřicích. Většina z jejich spolupracovníků však byla odsouzena v nepřítomnosti, či se před soud vůbec nedostala. Spravedlnost zůstala z větší části nevykonána...

Poslední velitel tábora Rahm před popravou

 

 

Bełżec  

Treblinka  

Lodžské ghetto  

 zatčené "SS-sačky" Bełżenu  

  nahoru